Na ledě je to drtič, v soukromí pohodář. Pro svůj tým pražského Lva morální vůdce i kumpán pro kdejakou zábavu.
Probírá se snídaní, vytáhne rozinku a dlouze ji pozoruje. „Tohle bys měl fotit, ne na mě zkoušet nějaké rozhovory,“ udeří na klubového manažera komunikace. Zdeno Chára právě našel v ruském müsli prvotřídního červa.
Žádná scéna, žádné předvolání ředitele hotelu. Tahle hvězda s příjmem šest milionů dolarů ročně prostě červa odloží a pokračuje v jídle. Kapitán Bostonu zažívá v Rusku trochu jiný servis, než na který je zvyklý z NHL. Ale ani slůvkem si nepostěžuje. Na krátké postele, na časté cestování. Na nic.
Každý by si ho chtěl vyfotit, nechat podepsat. A každý ho pozná. Ono taky 206 centimetrů vysokou postavu jen tak neminete. Rozdává autogramy ve tři ráno na letišti v Ufě, pózuje s rodinkou na stadionu v Kazani. Směrem k fanouškům je ochota sama.
V úzkých byl během současného tripu Lva snad jen jednou. „Já jim vůbec nerozumím,“ bědoval nad rozhovorem pro ruskou televizi. Nešťastný Tatar to zkoušel mateřským jazykem, pak přešel do angličtiny. Ale co vlastně toužil zjistit, to bylo záhadou.
Člověk by skoro čekal, že interview ukončí. Ale ne. Slovák si dotaz nechá trpělivě natřikrát vysvětlit a pak se rozpovídá o kvalitách KHL. Reportéři jsou nadšeni, pokud by dosáhli, poplácali by majitele prstenu pro vítěze Stanley Cupu po ramenou.
Mě čeká NHL
Tuhle osobnost respektují i spoluhráči, to je jasné. Ale že by museli našlapovat po špičkách, to vůbec. I mladíci si dovolí popíchnout lídra lehkým žertem. A on jim to mnohonásobně větší kadencí vrátí.
„Zdeno, tys byl cvičit? Spíš nějaká masáž, co?“ směje se v recepci nižněkamského hotelu duo Jiří Sekáč, Lukáš Cingel. Dvacetiletí borci. „Chlapci, já musím. Mě čeká NHL,“ utře je Chára oblečený do sportovního úboru.
Jakub Hlaváč
