Okľukou cez pražskú hlavnú stanicu na bratislavskú.

Když jsem se někdy na počátku 90. let poprvé ocitl ve Washingtonu, D. C., nejvíce mne nadchlo – protože mne to překvapilo a neměl jsem o tom před návštěvou ani tušení – nádraží Union Square. Tak takhle tedy může vypadat železniční nádraží, říkal jsem si v němém úžasu.
Tušil jsem, že na vyspělém Západě může být nádraží třeba čisté, ale že může být nádraží prostorným hypermarketem, chrámem reaganovského kapitalismu a konzumu, to mne nikdy nenapadlo: kavárny, restaurace, rychlá občerstvení, čerstvě vymačkávané džusy, prostorná knihkupectví, butiky, kina, duch podnikavosti i ochotné služby.
Pak jsem dvacet let jako pravidelný uživatel pražského hlavního nádraží smutně čekal, až to dorazí k nám. Trvalo to Českým drahám (či dnes SŽDC) dvacet let a dodejme, že zbytečných dvacet let, protože se to dalo zařídit mnohem rychleji. Nyní si už pár let pražské hlavní nádraží užívám, jsem zde spokojen, nestydím se, možná jsem i trochu pyšný, vůbec jsem rád, že jsem se toho přece jen dožil. Zeman možná směřuje na Východ, ale alespoň Wilsoňák jde na Západ, říkám si už pár let. S radostí si tu koupím belgickou pralinku, v knihkupectví mapu nebo knížku, dám si dobré kafe a klidně – s potěšením – přijdu o chvíli dřív, než jede můj vlak. Není totiž lepší odpočinek než sledovat rej na nádraží a přitom sám nikam tolik nespěchat.

Nyní se dočítám, že italské firmě, která to celé zařídila, byla vypovězena nájemní smlouva. Pro účely tohoto článku jsem si nic nenastudoval, ani o tom, kdo je v právu, ani o tom, kdo co porušil či neporušil. Nic nevím, ani mne na prvním místě tolik netrápí miliarda korun za případně prohranou arbitráž.
Jen se obávám, či spíše se toho dokonce hrozím, že až o pronájmech na pražském hlavním nádraží začne zase rozhodovat nějaký zkorumpovaný český železniční úředník nebo nějaká česká zlodějská firma, které to ten úředník nebo politik celé pronajme (a ta bude pronajímat dál), vrátí se to tu postupem času do stavu, který zde byl předtím. Pomočená nároží, špína, sexshopy, herny, second handy, zlatnictví, bazary, zastavárny a bezdomovci se psy. Ten všudypřítomný sliz, ta doslova dýchatelná korupce šméčkových smluv! Dělá se mi opravdu fyzicky zle, když si na to vzpomenu.
Že už to vrátit nepůjde? Ale kdepak – stačí jedna zastavárna, jeden sexshop, a už se povezeme. Stačí, když se přihraje zakázka špatné a neschopné (případně neexistující) uklízecí firmě nebo neschopné bezpečnostní agentuře. Stačí, když odejde třeba prodejna s bioprodukty a na jejím místě se budou prodávat matrjošky a babušky jako na Královské cestě.
Je to vážně tak, že už jsme přestoupili do jiné, vyšší kultury, a co dovedli Italové, si už umíme zařídit či udržet sami? Nějak vám nevím, tržní ekonomiku a demokracii jsme tu měli přece už před deseti lety – a jak to na nádraží vypadalo! Kdo to nezná, tomu doporučuji k nahlédnutí třeba hlavní nádraží v Bratislavě, tam to 26 let po pádu komunismu pořád vypadá jako někde v Rumunsku, přestože zbytek Bratislavy prokoukl k nepoznání.